Černá hodinka

Povídku Černá hodinka jsem zasílala do soutěže O První BRK 2020 nakladatelství BRK, jejímž tématem byly "dlouhé zimní večery". Maximální rozsah byl stanoven na pouhé 3 normostrany. Takhle krátké texty obvykle nejsou nic pro mě, ale chtěla jsem to zkusit. Níže si můžete přečíst výsledek. ☺ Dejte mi vědět, jak se vám líbil.

Jedná se o příhodu ze života, odpočinkové a snad i vtipné čtení, které by mohlo posloužit jako příjemné zpestření za chladných večerů. Účelem není vás ohromit spoustou akce nebo dramatickými okamžiky, ale spíš vám pomoci trochu se uvolnit, relaxovat, vystoupit na chvíli ze stresových situací každodenního života. Jednoduchý děj se točí kolem toho, co nastane, když v domě vypadnou pojistky…

Stejně jako každý rok jsme i letos před Štědrým dnem vyrazili s rodinou na hřbitov, abychom zapálili svíčky pro všechny, kteří nás před časem opustili. Na zpáteční cestu domů jsme se ale poté vydali v poněkud menším seskupení. Můj taťka, strýc a bratr se totiž odpojili u hospody se záměrem poklábosit u piva bez dotěrného dohledu ženských. Domů jsem tedy dorazila pouze ve společnosti mámy, tetičky a svého o málo staršího bratrance Aleše. Původně jsme chtěli jít na večeři do jediné zdejší slušné restaurace, ale protože Aleš na tamních toaletách včera vypustil takzvaný "prd ve spreji", bude jistě lepší se tam nějakou dobu neukazovat. Bratránek je veselá kopa, ochotná dopustit se kdejaké špatnosti pro trochu srandy a spoustu veřejné ostudy.

Zdálo se, že zbytek chladného prosincového večera proběhne v rutinním duchu jako kterýkoliv jiný den. Okořeněn bude nanejvýš filmovým maratonem sestávajícím stylově ze samých vánočních komedií. Objednali jsme si pizzu a těšili se, jak ji budeme mezi záchvaty smíchu prskat na obrazovku, jenomže pak se mi přihodila nepříjemná věc...

Dodnes mám za to, že jsem v oné záležitosti figurovala náhodou, a tudíž na důsledcích nenesu ani nejmenší špetku viny. Nástěnný vypínač mohla přece stisknout jakákoliv ruka! Bohužel to byla zrovna ta moje.

Ale popořadě! V jedné chvíli jsem vyběhla do schodů, které vedly do mého pokoje. Bydleli jsme ve starším domě po babičce. Netřeba si však představovat děsuplné sídlo ověnčené chrliči a bezpočtem podezřelých pověstí. Docela postačí onen původní význam slova starý, dokonale vystihující drobné nedostatky a občasné technické potíže. Například tu, že vystoupám nahoru a za dveřmi pokoje zbrkle sáhnu po vypínači, abych si rozsvítila. Krátce se zablýsklo, proskočila jiskra!

ACH!

Žárovka praskla s nasazením bouchací kuličky! V náhlé temnotě nezbylo po světle ani památky. V momentě prvního šoku mi to nedocházelo, ale evidentně jsem vyhodila pojistky.

Zezdola se ozval mámin křik: "Panebože, co děláš?"

"Já nic!" bránila jsem se automaticky, ohromená a vylekaná zřejmě sama sebou.

"Hej, kdo zhasnul?!" protestoval bratránkův zastřený hlas.

Nechápala jsem, nač si právě ta dobrodružná duše, bažící po každém dostupném adrenalinu, vlastně stěžovala. Jelikož jsem neviděla na krok, vzala jsem schodiště zpátky dolů po zadku. Pomalu jsem se posouvala, až jsem dospěla ke vstupní hale, která se nacházela kousek od jedné z našich dvou toalet. Slepě jsem hmatala po zdi a našlapovala dál, když náhle ze záchodku zabručelo: "To jsou vtipy, rozsvítí mi někdo?!"

Teprve pak jsem pochopila, jak se z dobrodruha Aleše stal suchar. Zrovinka když nechtěně přivodím zatmění celému domu, on musí sedět na trůně!

"Je mi líto. Pokud se po cestě nepřerazím, můžu ti nanejvýš přinést baterku," navrhla jsem, ale vzápětí se ke mně z kuchyně přiloudala tetička.

V rukou nemotorně přidržovala zapálenou svíčku. Její dobrácké oči se za brýlemi nepřirozeně zvětšily - nejspíš proto, že je samým překvapením vyvalovala.

"Baterku jsem nenašla, jenom tohle," oznámila nešťastně.

"Tak to slyšíš," zabouchala jsem bratránkovi na dveře.

"Hm. Myslel jsem, jak si tady v klidu pročtu starý Trnky-brnky, a zatím budu rád, když se vůbec trefím do mísy..."

"Ech, fuj!"

Uplynulo asi deset minut, během nichž teta rozestavěla další čajové svíčky po jídelním stole. Obě jsme si k němu sedly a pustily se do hraní karet. V důvěrném přítmí získala hra příjemně tajuplný nádech, zvlášť poté, co teta přidala k dobru hrozivé historky ze svého dětství. Hodily by se spíš pro období Dušiček než k vánočnímu času, ale nestěžovala jsem si.

"Říkalo se mu Šperechta," vyprávěla zapáleně. "Chodíval po vsi podobně jako Mikuláš. Strašíval malá zlobidla tím, že je rozpárá."

Zachvěla jsem se při představě moravské verze Jacka Rozparovače. Děsuplnou atmosféru nicméně rozmetalo hlášení zpoza dveří od záchodu: "Já jsem se trefil!"

Triumfální výrok doprovodilo hlasité spláchnutí. Sotva Aleš vítězoslavně otevřel a vyšel z tmavého království úlevy, světla v domě se náhle rozsvítila a s nimi i různé spotřebiče. Bratránek zůstal stát a bezmála pobouřeně zašilhal očima ke stropu, odkud se na něj škodolibě usmívala zářivá žárovka. Vtom se poodhrnul závěs skrývající průchod do sklepa a mezi nás vstoupila máma.

Držela mobil. "Konečně se mi podařilo nahodit pojistky! Taťka mě musel navigovat, ale zvládli jsme to navzdory mé přirozené neschopnosti."

Aleš si založil ruce na hrudi. Ve tváři měl všeříkající výraz mistra světa, jenž nečekaně pohořel. Pokynula jsem mu, aby se přidal ke karetní hře. Mámu jsem poprosila, ať za mě zmáčkne vypínač na stěně a zhasne. Pro jistotu.

Lustr nad námi potemněl a místnost opět zaplnil pouze vřelý jas maličkých svíček. Ne, už jich nebylo zapotřebí, ale to mihotavé kouzlo mě uchvátilo. Přelétla jsem pohledem přes soustředěné pokerové výrazy svých blízkých a bezděčně se usmála. Byla jsem zvědavá, co si pro nás dnešní večer ještě připraví.

KONEC