Horor

Povídku Horor jsem původně mínila zaslat do soutěže O První BRK 2020 nakladatelství BRK, jejímž tématem byly "dlouhé zimní večery". Maximální rozsah byl stanoven na pouhé 3 normostrany. Nakonec jsem ale místo ní zaslala jinou povídku, a sice Černou hodinku, kterou si můžete přečíst zde.

Nenechte se mýlit názvem. Povídka Horor nespadá do hororového žánru, nevypráví o ničem děsivém ani nervy drásajícím, i když… No dobře, popisuje jednu lehce upravenou humornou příhodu z mého vlastního života. Určitě jste se také někdy uprostřed noci dívali na hororový film a pak jste měli lehce pocuchané nervy, když jste si měli potmě dojít třeba na záchod. A teď se před vámi objevila ta dlouhá nehostinná chodba, kde na vás mohl každou chvíli vyskočit sympaťák z Pachu krve… Tak si zkuste představit, že na vás SKUTEČNĚ něco vyskočí.

S bratránkem jsme se domluvili, že večer přijdu a zdržím se i přes noc. Pustíme si některý z té hromady hororů, jež se mu od našeho posledního setkání navršila u televize.

Zásluhou mnoha zkušeností dobře vím, jak taková filmová noc ve společnosti mého bratrance Martina probíhá. Protože se známe odmalička a jsme vlastně nejlepší přátelé, zalézáme vždy bez rozpaků do postele v jeho pokoji, zahrabeme se pod peřinu, objednáme si pizzu a otevřeme dvoulitrovou láhev Coca-Coly. Následně si rozdělíme úlohy: já se budu během první poloviny takzvaného hororu blbě hihňat a on zase od druhé poloviny zahájí pozvolné chrápání, až nakonec nadobro usne. Bude to legrace.

Ale vážně, ani by mě nenapadlo, že bychom mohli natrefit na horor, co by mě fakticky vylekal. Mnohá léta čekám, až mi do cesty vstoupí něco natolik osobitého a nezapomenutelného, jako byl Vetřelec, Hitchcockovi Ptáci nebo E. T. - Mimozemšťan. Ano, scvrklého nebešťana házím nevybíravě do jednoho pytle s nejodpudivějšími příšerami svého mládí. Možná jednoho krásného dne pochopím, čím E. T. okouzlil svět a kde se vzala ta jeho vybájená roztomilost. Ale spíš ne.

Udělala jsem si pohodlí na Martinově posteli, dokud mě neodkopal stranou. Doslova.

"Uhni, nejseš tu sama," zazubil se a hodil po mně polštář.

Usmála jsem se. Byť se snažil tvářit jako hrubián a majetnický lakomec, byl ve skutečnosti nejhodnějším člověkem pod sluncem. Vždy jsem se s ním cítila dobře. Mohla jsem být sebesmutnější a jemu stačil trapný vtípek, aby mě rozveselil. Představoval věrné a potřebné rameno k vyplakání.

Když jsme se konečně uspořádali pod přikrývkou, natáhl se pro pizzu a nabídl mi. Ačkoli normálně nejím kombinaci kuřecího masa, kukuřice a slaniny, pustila jsem se do ní s chutí. Člověk by měl občas vyzkoušet něco nového.

Martin sáhl po ovladači a pustil nám film z japonské produkce. Čím déle jsem ho sledovala, tím méně jsem věřila pochvalným ohlasům na obalu DVD. Název snímku už můj mozek raději vytěsnil, aby mě uchránil bolestných vzpomínek. Pamatuji si pouze, že hlavní hrdinkou byla tmavovlasá žena podivného uvažování. Z nějakého důvodu vyvraždila ukázkovou rodinu čítající dvě děti a milující rodiče. Vůbec jsem nepochopila, co ji k tomu vedlo, ale neobjasněné záměry vyšinutých psychopatek zřejmě patří k žánru.

Má předtucha se vyplnila se vším všudy. Martin sežral většinu pizzy a usnul dřív, než se v příběhu stačilo cokoli vysvětlit. Ale upřímně - o nic nepřišel, ani závěr toho příliš neobjasnil.

"Dobrou noc," popřála jsem mu, ačkoli mě sotva vnímal.

Televizi jsem vypnula dlouho po půlnoci. Usoudila jsem, že je čas přesunout se do pokoje pro hosty. Tiše jsem se protáhla dveřmi na chodbu a pokoušela se našlapovat nanejvýš opatrně. V domě bydleli také Martinovi prarodiče. Ne že by jejich nerušené spaní záviselo jenom na mých dupajících nohou. Láska ke zvířatům jim v průběhu let přitáhla domů hned čtyři kočky, které co chvíli šmejdily kolem a prosebně mňoukaly.

Povedlo se mi bez velkého rámusení proklouznout do pokojíku, kde jsem se kvapně převlékla do pyžama. Zašla jsem ještě do koupelny, abych si vyčistila zuby. Tou dobou bylo už hodně hodin a všude panovala absolutní tma. Dům byl navzdory kočičímu ťapkání relativně poklidný, až to skoro nahánělo hrůzu.

Podnikla jsem ještě jeden výlet, a to do kuchyně, abych vyhodila do koše použitou zubní nit. Ve všudypřítomné temnotě jsem přemítala nad zhlédnutým filmem a v duchu si přehrávala mnohé jiné, které mě doopravdy dokázaly vyděsit. A najednou, ani jsem si to nestačila uvědomit, mě přepadl ten malinký směšný strach z nadpřirozena. Něco, co člověk samozřejmě smete ze stolu. Duchové! Strašidla! Pche. Jenomže už to tam bylo, uvnitř hlavy. Mrňavý červotoč pochyb a nepříjemného pocitu, že mě někdo pozoruje, že někdo odněkud vybafne...

Cupitala jsem po špičkách do kuchyně, ale nerozsvěcela jsem, abych nepřivolala nežádoucí pozornost spáčů. Pohmatu jsem se dopracovala ke skříňce, v níž se schovával odpadkový koš. V tichosti a naprostém osamění jsem si přidřepla k ní a otevřela ji.

"Uááá!!!"

Za dvířky se objevila dvě zelenkavá světélka. Ďábelské oči divého stvoření! Zaznamenala jsem letmý pohyb, ale než jsem stačila zareagovat, přízrak na mě skočil! Zavřeštěl. Já zařvala. Ječela jsem jako blázen, až se dům otřásal! Vyšvihla jsem se na nohy, přihnala se ke stěně, sáhla po vypínači. Cvak!

Místnost se zalila chabým jasem a okolo mých nohou proběhlo něco chlupatého. Frederick! Ten zatracený černý kocour!

Srdce mi bilo na poplach, před očima se mi dělaly mžitky. A přesto jsem se posmívala sama sobě a svým pocuchaným nervům. Strašpytle!

Vtom jsem uviděla, jak se za prosklenými dveřmi ložnice prarodičů mihl obrys postavy. Vzápětí se rozsvítilo i tam. A já, zbabělec, duchapřítomně posbírala rozklepané nohy a uvedla je v chod. Rozběhla jsem se pohotově k pokojíku pro hosty a zapadla dovnitř dřív, než si někdo stihl všimnout, že ještě nespím. Byli naštěstí sami příliš pomalí a rozespalí, tudíž je mnou způsobený hluk nevyhnal z postelí dostatečně rychle. Když vyhlédli, aby zjistili, proč se v kuchyni svítí a černý kocour je jak u vytržení, byla jsem už dávno zachumlaná pod duchnami a usilovně předstírala klimbání.

Svůj zážitek jsem si nechala pro sebe. Doplňující otázky u snídaně jsem nenápadně promlčela. Jestlipak z toho všeho něco plyne? Snad jen... můžete si myslet, že vás nevyleká podřadný horor, ale určitě se najde něco, co vám ochotně připraví šok místo něj.

KONEC