Tma v tichém světě

Povídka vyšla v listopadu 2015 ve sbírce DivergentCzech nakladatelství CooBoo. Dá se tak říct, že je to mé první literární miminko, které uspělo v soutěži.

Vzhledem k tomu, že povídka byla vydána ve sbírce, nemohu ji tu samozřejmě zveřejnit celou. Dovolím si však uvést krátkou ukázku. Pokud vás zaujme, možná sáhnete po samotné sbírce, kde čeká dalších osm nejlepších divergentních povídek ze soutěže. ☺ Nezapomeňte ji pak ohodnotit.

Žánr: YA dystopie, romance, sci-fi prvky (pohled do budoucnosti)

Rozsah: 20 stran (str. 53–72 ve sbírce)

 V noci panoval na oddělení zarážející klid. Obyčejně se na chirurgii pořád něco děje a jen zřídka se poštěstí, aby vše usínalo v blaženém tichu. Každých pár minut jsem vykoukla na chodbu a vyhlížela akutní bolesti břicha, autonehodu či těžké popáleniny. Zlobila jsem se na sebe, že přivolávám neštěstí, a raději jsem se vrátila k salátovému vydání své jediné knihy. Jediné proto, že narazit dnes na knihu v pravém slova smyslu je poměrně vzácné. Když už lidé najdou čas ke čtení, sáhnou po elektronice, která jim to má umožnit, a ne po papíru. Knihy, voňavé a sympaticky těžké, skoro vymizely. Je zázrak, že se mi tu mou povedlo zachránit. Všechny ostatní byly spáleny, ale tuhle mi táta nechal. Dostala jsem ji od mámy. Remarqueovy Tři kamarády. Kdykoli si v nich listuji, rozesmutní mě. Ne obsahem. Formou!

Vždycky mě hrozně fascinovala přímá řeč. Uvozovky dole a nahoře jsou znamením toho, že člověk něco vyslovil. Otevřel pusu a občas ze sebe mohl vydat i zázraky. Sypat komplimenty, dát podobu svým snům, vyznat se z lásky, dodat naději... Slovem lze dokázat tolik úžasných věcí!

Proč se to děje už jenom v knihách? Proč dnes nikdo neotevře ústa, aby z nich nechal vyjít věty, verše, písně, vyprávění... cokoli?! Lidé zapomněli mluvit. Nebo to možná přestali potřebovat. Sama nevím, zda k tomu došlo naráz nebo postupně. Já už se narodila do světa bez řeči. Do moderního světa, jak ho označují média, kde veškerá komunikace je buď neverbální, nebo elektronická. Člověk přestal komunikovat s druhým člověkem nejzákladnější, nejpřirozenější cestou. Nejsnazší a nejspolehlivější, říkávala máma. Její hlas byl jediný, který jsem kdy slyšela zaznít naživo.

Máma nebyla stejná jako táta a lišila se i od dalších lidí. Jako dítěti mi tu a tam zpívala. Zastávala názor, že lidská řeč je nejdokonalejší dorozumívací prostředek. Ostatní, a dokonce ani členové naší rodiny, neměli pochopení pro její zpátečnictví. Pro současnost je mluva přežitkem, něčím nadbytečným v životě člověka, bez čeho se dá pohodlně obejít. Plodí akorát rozpory. Na některých veřejných místech je dokonce zakázaná. Občas uvažuju, kam až to může zajít. Třeba nám úplně zakrní hlasivky, pokud je nebudeme používat. Chtěla bych umět mluvit. Slyšet vlastní hlas.

Zavřela jsem knížku uprostřed myšlenky a šla na obvyklou noční pochůzku. Postupně jsem zkontrolovala pokoje, nad nimiž mi bylo uloženo dohlížet. Pacienti vesměs spali, zatíženi hlubokými sny. Některým jsem musela vpravit do kapačky analgetikum, aby jim bolesti nebránily v usínání. Když jsem obstarala, co bylo třeba, vrátila jsem se na sesternu. Ale těsně před ní jsem se zastavila. Nelze vyjádřit, jak hrozně se mi nechtělo zapadnout zpátky do té těsné místnůstky se čtyřmi holými stěnami a jedním zamřížovaným okénkem. S vědomím, že noc je klidná, mé povinnosti splněny a složky v kartotéce pečlivě utříděné, jsem se nakonec pustila do menší procházky po chodbách. Zabrousila jsem do vyšších pater, mimo své oddělení.

Vkročila jsem do prázdné chodby ve třetím poschodí. V tu ránu se z opačného konce ozval ženský křik. Bylo to skučení vystupňované na maximum strachem a bezmocí. I když sem primárně nepatřím, musela jsem zasáhnout.

Přihnala jsem se ke dveřím. Škvírou pod nimi pronikalo krvavě rudé světlo výstražných stropních žárovek. To může znamenat zásadní zhoršení zdravotního stavu vyžadující okamžitý zásah lékaře, nebo přítomnost narušitele. Přestalo se mi chtít vtrhnout dovnitř a postavit se něčemu, co je nad mou osobní zkušenost. Než se ale dostaví kompetentnější osoba, může být pozdě. Třeba se jen uvolnila hadička...

Nerozhodně stojím přede dveřmi a mám dojem, že vedle jekotu slyším i naléhavý mužský hlas. Hlas užívající slov. Vzala jsem za kliku a prudce otevřela. Ihned mě oslnila záře červených světel. Mhouřila jsem oči proti lůžku, kde se krčila vylekaná žena. U nohou postele byl jakýsi kluk, ale nepůsobil jako útočník. Lezl po podlaze, rukama šmátral okolo. Při té roztodivné činnosti celou dobu mluvil. Panebože.

"Moc se omlouvám!" opakoval zmateně a byl očividně stejně vystrašený jako pacientka, jíž narušil spaní. "Zřejmě jsem si spletl pokoj. Nezlobte se! A prosím, nekřičte!"

Bez váhání jsem se k němu sehnula a chňapla po něm. Leknutím ucukl, div že se nepraštil hlavou o dřevěný rám postele. Stočil pohled mým směrem a já si navzdory červenému světlu, jež mu tančilo po obličeji, nemohla nevšimnout jeho pohledné tváře. Asymetricky střižené tmavé vlasy mu házely dramatické stíny do prozíravých modrých očí. Za celý život jsem se nesetkala s tak podmanivýma očima. Působily bezelstně a ve svém úleku takřka roztomile zranitelně.

"Kdo jste?" žadonil o informaci a bedlivě si mě prohlížel. Připadalo mi, jako by jeho rentgenové vidění pronikalo skrz mě. Nebyl s to zaostřit na konkrétní bod, zornice se mu rozšiřovaly obavami. "Máte silný stisk. Jste doktor?"

Já bych měla klást otázky! Kde se tu vzal uprostřed noci, dávno po návštěvních hodinách? Jak je možné, že mluví?! A jak mu můžu odpovědět, když JÁ nemluvím?!

Uvolnila jsem onen silný stisk, avšak nepustila jsem ho. Volnou rukou jsem rázně a nesmlouvavě ukázala ke dveřím. Zamračila jsem se na něj a spoléhala na to, že mou výzvu pochopí. Použila jsem koneckonců základní gesto. On se ale ani nehnul. Vytrvale klečel na zemi a třeštil na mě čarovná kukadla.

"Vy mi asi neodpovíte, viďte?" odtušil po chvíli.

Spustila jsem napřaženou paži a zamračila se ještě výhružněji. Copak nevidí, že ho důrazně žádám, aby neprodleně opustil pokoj i nemocnici?! Žena v posteli se zajíkla a pak spustila další příval jekotu. Vzhlédla jsem k ní a pohledem ji uprosila, ať se utiší, jinak zburcuje celý špitál. Potom, jelikož stropní světla dosud rozhazovala po místnosti zlověstné záblesky, jsem přiskočila k alarmu a naťukala do něj kód. Žárovky zapraskaly a jedna po druhé pomalinku zhasly.

Chlapec neopouštěl bezpečnou zónu podlahy. Ustavičně cosi nahmatával a rozhlížel se všude okolo. Přidřepla jsem si zpátky k němu s úmyslem, že ho prostě čapnu za ten černý svetr a bez milosti vyhodím ven. Jenomže jakmile jsem poklekla vedle něj, vztáhl ke mně ruku. Nahmatal mé rameno, můj krk a pak mi na obě tváře přiložil dlaně. Vinou nenadálého napětí a bizarnosti situace jsem byla natolik otřesená a ohromená, že jsem se jeho dotekům nebránila.

"Jste žena," vydechl s jakousi úlevou a já se nepředstavitelně urazila. "Doktorka? Kývněte nebo zakruťte hlavou."

Zavrtěla jsem jí zprudka a odmítavě. Ani jsem to nebrala jako odpověď, spíš jsem ze sebe chtěla setřást nenechavé pracky. Co si u všech všudy myslí?! Divit se, že jsem žena? Vypadám snad jako muž?! Odstrčila jsem ho od sebe a znechuceně se napřímila. Mé neskrývané odfrknutí musel slyšet, neboť vzhlédl, a třebaže se přímo na mě nedíval, jeho slova mi patřila.

"Odpusťte! Jistěže jste žena! Já jenom... Pochopte." Nahmatal pod sebou pevnou půdu, opatrně se zapřel a těžkopádně zvedl na nohy. Pak z něj vyletělo vše objasňující slovo slov: "Nevidím."

Byla jsem přesvědčená, že lže, aby z toho vyšel bez úhony a ve mně vzbudil lítost. Ale pak jsem na něj několik vteřin zírala... a pochopila, že mě opravdu nevidí. Snažil se vlídně usmívat, působit vyrovnaně a vymotat nás oba z trapnosti dané chvíle. Přepadl mě strašně zvláštní pocit. Takový hezký kluk! Než jsem se stačila náležitě vzchopit, unikl mi ze rtů soucitný povzdech. A on mi vstřícně nabídl pravičku.

"Jsem Amali," představil se a s nadějí očekával zdvořilý stisk.

Moje ruka mu vyšla vstříc, ani jsem ji nemusela moc přemlouvat. Dostalo se jí pevného, ale citlivého sevření.

"Došlo k nedorozumění. Někde tady na oddělení bych měl mít brášku. Ještě dnes ráno jsem u něj byl. Přísahal bych, že ležel v tomto pokoji. Musel jsem se zmýlit," vysvětloval duchapřítomně hebkým hlasem. "To se mi nestává."

Vůbec první mužský hlas, který jsem kdy slyšela. Ani jsem přesně nevnímala obsah, protože mě zaujalo znění. Něžný timbre, posmutnělý nádech a všechny ty pestré výkyvy v intonaci... (str. 54-58)